168 stránek 
měkká vazba, 130 x 200 mm 
10/2013 
ISBN 978-80-7432-341-6 V e-shopu jsme titul vyprodali, ale zkuste vaše oblíbené knihkupectví.
Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin - jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.
