Taška zatím zeje prázdnotou.

Případ Kukockij

Ljudmila Ulická

Z ruštiny přeložila Alena Machoninová

Překladová beletrie

Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se z etických pohnutek snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se i jeho doposud idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu.

Kukockého případ je typický pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy. Ljudmila Ulická jej rozehrává na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží a ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. Autorka v roce 2001 získala za svůj román prestižní ocenění Ruský Booker.

408 stránek 408 stránek
pevná vazba, 130 x 200 mm pevná vazba, 130 x 200 mm
8/2019 8/2019
978-80-7432-978-4 ISBN 978-80-7432-978-4
359 449  Sleva 90 

Ljudmila Ulická

Ljudmila Ulická

Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin - jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.