Taška zatím zeje prázdnotou.

Daniel Stein, překladatel

Ljudmila Ulická

Z ruštiny přeložila Alena Machoninová

Daniel Stein, překladatel
Překladová beletrie
Osou románu Ljudmily Ulické je reálný osud polského Žida Oswalda Rufajzena, který za války pracoval pro nacisty jako tlumočník a podařilo se mu zachránit s nasazením vlastního života mnoho lidí před jistou smrtí. Pomohl například několika stovkám Židů při útěku z ghetta na zámku v běloruském městečku Mir, jenž v románu Ulické vystupuje pod názvem Emsk. Před válkou se účastnil akcí sionistické mládežnické organizace Akiva, ještě za války se nechal pokřtít, později se stal mnichem a přijal jméno bratr Daniel. Tuto strohou kostru příběhu, jež se čtenáři odkrývá již po několika málo stránkách četby, Ulická obohacuje celou řadou dalších motivů, jež mnohdy svou oporu rovněž nalézají ve skutečnosti.
392 stránek 392 stránek
pevná vazba, 140 x 200 mm pevná vazba, 140 x 200 mm
4/2012 4/2012
978-80-7432196-2 ISBN 978-80-7432196-2

V e-shopu jsme titul vyprodali, ale zkuste vaše oblíbené knihkupectví.

Ljudmila Ulická
Ljudmila Ulická

Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin - jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), které jsou skrz naskrz prošité červenou nití neškodných i kolosálních výmyslů. Jako by autorka velkou historii zcela plánovitě utápěla v soukromé. Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.